Všichni určitě znáte ten pocit nedočkavosti, než vám váš kamarád/ka odepíše. Pokud jste v minulém školním roce zářili tak jako já, možná máte to štěstí je nazvat klukem/holkou.
Ten pocit se umocňuje, jakmile uchopíte dopis do ruky a horlivě se ho snažíte otevřít. Jenže na něm tak něco… nesedí. Obálka není vůbec pomalovaná, pečeť je z Bradavic a písmo… písmo jste nikdy neviděli.
Že by rozchod? Udělal jsem něco špatně? Pomalu otevíráte obálku a vytahujete kus pergamenu. Písmo stále jiné, než jaké jste čekali, a první slova jsou: „Mockrát děkuji za krásný dopis. Mám se velice dobře. Konečně tady ty haranti neběhají po chodbách a nejsou tu všude ropuchy. Vyznání tvé lásky mě velice těší, bohužel jej však nemůžu opětovat. Mám totiž manžela Herba, který aktuálně pracuje v Londýně u policie. Tvůj dopis ti posílám zpátky a zkus to poslat té tvé (cenzura) tentokrát správně. Myslím si, že se jí to bude líbit. Linguina.“
A takhle se z jedné chyby stalo přátelství na zbytek školního roku. Paní uklízečka je tak hodná a domluvila se se mnou, že bude dávat mojí milované čokožabky na noční stolek. Není prostě zlatíčko?
Na závěr vás prosím, nepřilepujte žvýkačky zespodu na lavice. Údajně se to hrozně sundává.
Váš pohotový reportér s mottem:
Vždy na místě činu!
